Synchronie, synchronní korpus

Synchronní korpus usiluje o záznam jazykového úzu v jednom (většinou relativně úzce vymezeném období. Na rozdíl od kurpusů diachronních živého jazyka, skutečně užívaného současníky. Zjednodušeně řečeno, pro psaný text platí, že synchronní je takový text, který se (stále) čte. Protože současnost a živost jazyka, a tedy i korpusu je teoreticky vázána vždy jen na své uživatele, není k. s., který je vytvořený pro svůj cíl, tj. zachycovat současný jazyk, svou povahou synchronní navždycky a mění se v čase souběžně se změnou jazyka, především pozvolným přechodem do diachronie a do diachronního korpusu (v tomto smyslu např. čeština kolem poloviny 19. stol. byla pro takového současníka jako Jan Neruda pochopitelně synchronní, jakkoliv pro člověka z 21. století je to už čeština diachronní apod.). Všechny dnešní české korpusy v rámci ČNK tudíž po čase přestanou být synchronní a stanou se součástí diachronie. Zásadní rozdíl mezi k. s. a korpusem diachronním je v jeho jinak nesnadno uchopitelné „živosti“, kterou nejlépe vyjádřil F. de Saussure tak, že za živé v jazyce lze považovat to, co je uživateli jako živé „vyciťováno“.

Je zřejmé, že většina našich informačních potřeb je uložena v současném jazyku, a proto se také jak jeho výstavbě, tak vytěžování věnuje zdaleka největší pozornost, jakkoliv poznání jazyka minulosti je předpokladem k plnému pochopení současného stavu jazyka. I proto je třeba jazyk studovat skrze korpusy jak diachronní, tak i synchronní.

Vzhledem k současné koexistenci mluvčích několika generací zároveň, z nichž každá zná, resp. vyciťuje jako živé něco trochu jiného, se však za synchronii, ze které čerpá s. k., považuje širší časové údobí společné několika generacím, jakkoliv se to přesně měřit nedá, není tu ani jasný konsensus. Nahlédnutím např. do SSJČ (1958–1971) dnes snadno zjišťujeme, že už nejde plně o slovník synchronní, protože i v jádru zde zachyceného jazyka se množství už nepoužívaných, neživých lexémů dá odhadnout na aspoň 10 %, a to z hlediska evidence pouze formy (přitom z hlediska živosti jsou výrazně důležitější způsoby úzu a jejich význam; jejich úzus a kolokabilita se dosud co do stupně změny a zastarávání nijak nezjišťují, rozhodně však budou větší než údaje o formě). Těchto odhadovaných 10 % patří tedy už k diachronii jazyka.

Za zásadní indikátory větších změn jazyka, posouvajících jeho část do diachronie a přispívajících na druhé straně vyšší mírou neologismů, se obvykle považují vnější společenské faktory, jako jsou války (první a druhá světová), revoluce (sametová) aj., jde ale jen o kritérium pomocné a nespolehlivé. Přitom každý s. k., složený ze skutečných textů, proto v důsledku těchto faktorů obsahuje malé procento i prvků diachronních, z nichž některé udržují při životě např. někteří archaizující spisovatelé, školní četba aj. Řada slov však prochází jednotlivými jazykovými stavy v zásadě beze změny, srov. strom, spát, že aj. I tzv. s. k. je tedy podobně jako reálné texty, z nichž je budovaný, striktně řečeno smíšený jakkoliv se to explicitně nezdůrazňuje a odhlíží se od toho.

Jedním z úkolů korpusové lingvistiky je najít kritéria, podle nichž lze nejstarší s. k. vzhledem k jejich zastarávání a míře zastaralosti, „neživosti“ přesunout do diachronie. Míra zastoupení diachronních prvků v korpusu musí být pro takové časové přeřazení relativně velká, známá však dosud není, podobně jako nejsou známa ani kritéria jejího měření.