Oba pojmy - sémantická preference i sémantická prozódie - ukazují k jevům souvisejícím s omezenou kombinovatelností jednotek na základě jejich sémantiky. Nevýhodou obou termínů je ovšem částečná terminologická neujasněnost.
Sémantická preference označuje vztah mezi slovem/lexémem a skupinou sémanticky příbuzných slov (např. adj. bývalý se pojí především se subst. označujícími osoby). V některých přístupech je sémantická preference ztotožňována se sémantickou prozódií, v jiných se považuje za jev obecnější než sémantická prozódie. Sémantická preference představuje omezení výběru, a je tak aplikací principu předurčeného výběru (idiom-principle), který stojí i v základu kolokací a frazémů.
Sémantická prozódie (též diskurzní prozódie) je chápána jako rys významu některých slov, který předurčuje způsob jejich realizace v syntagmatu (kolokaci). Tím, že tento sémantický rys není realizován jedním segmentem, ale až nad jejich kombinací, připomíná fonetické suprasegmentální jevy. Např. slovo následky má v drtivé většině případů prozódii negativní (nedozírné, trvalé, tragické apod.), zatímco očekávání mají většinovou sémantickou prozódii pozitivní (splnit, předčit, překonat, radostná apod.).
V některých koncepcích se vymezuje sémantická prozódie pouze v rámci odlišení pozitivní/negativní, v jiných je chápána šíře, jako sémantická preference (přívlastek zanedbatelný se objevuje u lexémů vyjadřujících počet, množství), nebo dokonce sémantická presupozice (předpoklad), např. adj. chlupatý preferuje kontext konkrét (zvířátko, koberec, bylina) apod.
V některých koncepcích je s ohledem na fakt, že v základu sémantické prozódie stojí omezení kombinovatelnosti dané principem předurčeného výběru (idiom principle, kolokace), sémantická prozódie ztotožňována s kolokačním paradigmatem (seznamem kolokátů).