Frekvence

Frekvence v korpusové lingvistice označuje počet výskytů jevu v korpusu, četnost formy nebo jevu. Uvádí se buď v absolutních hodnotách, např. lemma pes se ve 100 milionovém korpusu SYN2010 vyskytuje 17 701krát, nebo jako údaj relativní, např. lemma pes se v SYN2010 vyskytuje (po zohlednění rozdílného počtu slov a pozic v korpusu) 145krát na milion slov (používané zkratky jsou ipm = instances per million nebo ppm = parts per million nebo ).

Zatímco absolutní frekvence (tj. prostý počet výskytů slov v korpusu) vyžaduje pro jejich zhodnocení další upřesnění (v podobě celkové velikosti korpusu nebo frekvence jiného jevu pro srovnání), relativní frekvence (tj. absolutní frekvence poměřovaná celkovou délkou korpusu) slouží jako ukazatel četnosti jevu sama o sobě a umožňuje porovnání i mezi korpusy nebo texty nestejné velikosti.

Relativní frekvence (REL) vztažená k celkové velikosti korpusu (N) se počítá z frekvence absolutní (ABS) podle vzorce

$REL = \frac{ABS}{N} \times 1000000$

Relativní frekvence je v takovém případě zároveň odhadem pravděpodobnosti výskytu jevu v jazyce (krát 1 milion).

Jelikož je frekvence intuitivně a introspektivně nedostupná, jsou korpusy hlavním zdrojem informací o ní. Zároveň je frekvence v rámci korpusové lingvistiky považována za základní ukazatel, který má rozhodující vliv na popis jazyka a posouzení povahy, resp. i důležitosti studované formy či jevu.

Jiný způsob relativizace frekvencí představuje rank (pořadí). V soupisu jevů seřazeném podle frekvence přiřadíme rank 1 jevu s frekvencí nejvyšší, rank 2 jevu s druhou nejvyšší frekvencí atp. rank n, kde n je celkový počet položek v seznamu, jevu s frekvencí nejnižší. Stejně jako frekvence může i rank být relativní (někdy se značí rr), jeho výpočet se řídí vzorcem

$rr = \frac{r}{n}$,

kde n je počet typů v korpusu.

Vedle hodnot, které v korpusu u jednotlivých jevů zjistíme, se pracuje také s hodnotami, které na základě externích informací (např. předchozích výzkumů prováděných na jiných datech) můžeme v korpusu očekávat. V anglické terminologii jde o rozdíl mezi hodnotami O (observed) a E (expected). Poměřováním těchto ukazatelů můžeme dospět k zjištění, zda je nebo není zkoumaný jev v korpusu nápadně frekventovaný, což může sloužit k identifikaci některých specifických jevů (např. kolokací, klíčových slov apod.).

Známe-li pravděpodobnost výskytu slova, můžeme pomocí jednoduchého vzorce zjistit, jaká je očekávaná frekvence tohoto slova v korpusu o dané délce.

$ E = p(A) \times N $

kde:

• p(A) je pravděpodobnost slova A
• N je velikost korpusu v počtu tokenů

Pravděpodobnost jevu v populaci všech projevů nikdy přesně nepoznáme, můžeme ji však aproximovat relativní frekvencí zjištěnou v předchozích pozorováních na jiných datech, tedy v jiných korpusech. V korpusu SYN2005 tak např. můžeme zjistit pravděpodobnost výskytu lemmatu škola z jeho frekvence (f = 47872) a z celkové velikosti tohoto korpusu (N = 122419382):

$ p(\text{škola}) = \frac{f(\text{škola})}{N} = \frac{47872}{122419382} = 0,0003910492 = 3,91 \cdot 10^{-4} $

Na základě této pravděpodobnosti můžeme vypočíst očekávanou frekvenci lemmatu škola v korpusu SYN2010 (N = 121667413).

$ E(\text{škola}) = p(\text{škola}) \times N = 3,91 \cdot 10^{-4} \times 121667413 = 47577,9 $

Hledáním v korpusu SYN2010 můžeme snadno zjistit, jaká je reálná naměřená frekvence tohoto lemmatu:

$ O(\text{škola}) = 51104 $

Naměřené a očekávané hodnoty pak můžeme porovnávat, např. pomocí chi2 testu.

Frekvence jako základní veličina libovolné jednotky (typu) a languová (systémová) charakteristika se používá nejen k poměřování mezi alternujícími jevy (např. frekvence morfologických variant bychom a bysme, viz SyD), ale slouží také ke konstruování slovníků (vymezení nejčetnějších slov jako jádra slovní zásoby), extrakci kolokací, zhodnocení gramatických kategorií, identifikaci klíčových slov v textech apod.

Pro korektní interpretaci frekvence je třeba si uvědomit, že se jedná o bodový odhad četnosti jevu v celém jazyce. Každý korpus je více či méně přesnou aproximací zkoumané populace (= texty určitého druhu) a tudíž v různých korpusech vytvořených podle téže metodologie (i kdybychom byli schopni zaručit jejich plnou srovnatelnost) se bude frekvence zkoumaného jevu drobně lišit. K podchycení této variability hodnot slouží konfidenční intervaly, které udávají, v jakém rozmezí se skutečná četnost zkoumaného jevu v populaci nachází. Pro zjištění konfidenčního intervalu využíváme binomické rozdělení, vstupními informacemi jsou frekvence jevu, velikost korpusu a hladina významnosti.

Konfidenční interval okolo naměřené (zjištěné) frekvence na hladině významnosti 95 % nám říká, že v pokusu, který by zahrnoval nekonečné množství srovnatelných a stejně rozsáhlých korpusů, by frekvence hledaného jevu byla v 95 % měření v rámci tohoto intervalu.

V některých případech je třeba absolutní nebo relativní frekvenci doplnit ještě informací o disperzi (rozložení) daného jevu napříč textem/korpusem. I relativně velmi frekventované jevy se můžou totiž vyskytovat pouze v omezeném okruhu textů nebo v určité části dokumentu. V takových případech může být samotná frekvence jako ukazatel běžnosti prostředku údajem nespolehlivým. Za účelem kvantifikace nerovnoměrnosti rozložení slov v korpusech se užívají různé míry disperze, z nichž nejjednodušší jsou založeny na počítání počtu dokumentů, v nichž se jednotka vyskytuje, nebo autorů, kteří jí použili. Sofistikovanější způsoby zjišťování disperze prostředků využívají průměrných dílčích frekvencí v rámci jednotlivých úseků textu/korpusu, příp. počítání variačního koeficientu, tedy poměru směrodatné odchylky frekvencí v jednotlivých částech k průměru těchto dílčích frekvencí (např. Juillandův koeficient D, srov. též ARF).